Vánoční parohatá…
Údajně se k nám feminismus dostal ze světa, ale kdepak! Nebýt Vlasty a pana Zdenka Šmída, prohlédl ve své knize Kapitoly z dějin národního úpění, slepě bych uvěřila také. Tak jak to vlastně bylo?
Po praotci vládl Čechům vojvoda Krok. Nezplodil syna, ale tři dcery. Teta byla ideoložka a Kazi homeopatka, čest rodu musela tedy zachraňovat až nejmladší Libuše, široko daleko žádný chlap nebyl. Byla to emancipovaná ženská a sama si našla ženicha. Musela pro něho poslat až do Stadic. Bylo předem jasné, že to nebude žádný vladař, ale venkovský oráč napořád. Všechno zbylo na ni. V nezkaženém osmém století byla představa moudré ženské na knížecím stolci pro chlapy sice neúnosná, ale co se dalo dělat. A tak ambiciozní dívky z Libušiny družiny začaly brzo rýpat do chlapů, hlavně Vlasta : chrápou, smrdí, bijou nás, pijou, krkají, mlaskají, všecko sežerou a kdovícoví. Vlasta by byla docela pěkná ženská, kdyby si občas oholila knírek, mysleli si chlapi. Ona zase, že ji nemají rádi pro její nadprůměrnou inteligenci. Když milovaná Libuše umřela, odpadly důvody muže hájit. Některé ženy sice namítaly, že jejich muž je nebije a je na ně hodný. Jenže Vlasta křičela, že jednou viděla, jak ženská rodí v bolesti a chlap přitom pije medovinu a jenom ejchuchů, neumí uvařit ani oběd a funí při TOM jako kanec, grázlové jedni sexistický! A tak se semkly i ty, co se vdaly z mladické nerozvážnosti a potřebovaly rychle ovdovět. Postavily si dokonce Děvín, nechaly se zapsat do armády, zapomněly na chlapy a milovaly své družky. To už se někteří chlapi trochu naštvali a v čele se Ctiradem několikráte znásilnili děvínské průzkumnice v lese. Ty se pak potácivě vracívaly na Děvín s rozloženou morálkou a nenarušené dívky jim tajně naslouchaly s planoucíma očima. Vlasta bohužel vymyslela odplatu, kterou by prokoukl i dementní zajíc. Pěknou osmnáctku Šárku přivázala v lese ke stromu, jakože návnadu na medvědy. Už za pár minut tam byl Ctirad s družinou. Šárka podle válečného scénáře dělala u stromu věci, o kterých si erotičtí režiséři myslí, že dělá ženská, olizovala si horní ret a svíjela se jakoby touhou, až ji provazy spadly. Asi neznají normální ženské chování, nebo znají jen emocionálně nedonošené nestydy. Tak si udivení Ctiradovi muži řekli, že bude asi nemocná, proto ji příbuzní nabídli medvědům, aby se zbytečně netrápila, a pustili se raději do medoviny. Když uslyšela Vlasta jejich opilecké zpěvy, zamnula si ruce. Ovšem jen do té doby, než zaslechla Šárčiny milostné vzdechy. Šárka se Ctiradem byli čilí až hanba. No tohle, zvolala, to jsme si nedomluvily! Záhy vyběhla s ženskýma z křoví a ječela na Šárku slova o bezectných běhnách. Ožralé chlapy svázaly do kozelce a odtáhly na Děvín. Ale protože válka trvala už moc dlouho, tahaly se holky o ty ožraly už na nádvoří, až některé přetrhly. Ctirada taky. Vpletly ho do kola a šup s ním z hradeb dolů. Tohle byla poslední kapka lenivosti chlapů, všechno sledovali z Vyšehradu, a tak vyrazili vstříc masakru. Ženské se konečně pořádně lekly, ale byly chytré a předem si lehaly na zem prosíc medovými hlasy o milost. Proto byly pobity jen zatvrzelé feministky jako Vlasta, a pak ženské nad padesát, které odpovídaly na výzvy: “Mámo neblbni a pojď domů” střelbou. České fámy o masakru se nepotvrdily, naopak napřesrok se český národ tak rozmnožil, že se časem mohl zařadit do dějin středoevropské politiky. Většina z nás si tuto skutečnost neuvědomuje a věří lžím o importu. Nedejme se!
