“Hmota je snad jen jednou maskou ze všech těch masek, které nosí Velká Tvář.”
Těm, kteří porozumí
” Lidem se nepřihází to, co si zasloužili, ale co se jim líbí. Dlouho jsem hledal, jak si to přál Rimbaud mého mládí. “Pravdu v jednom těle a duši”. Nedospěl jsem k tomu. Jak jsem se hnal za tou pravdou, ztratil jsem kontakt s malými pravdami, které by ze mne zajisté udělali ne nadčlověka, po němž jsem prahl celým srdcem, ale člověka lepšího a ucelenějšího, než jsem. A přece jsem se naučil o skrytém chování ducha, o různých možných stavech vědomí, o paměti a intuici, cenným věcem, jimž bych se nebyl naučil jinde a jež mi později umožnily pochopit to, co je nejvelkolepější a v podstatě revoluční na samém vrcholu moderního ducha : otázku po povaze chování a naléhavou potřebu jakési přeměny inteligence.”
“Cestovatel klesl mrtev, zasažen pitoreskností”, napsal Max Jacob. Nehledáme únik. Nezkoumáme daleká předměstí skutečnosti. Pokoušíme se naopak usadit v jejím středu. Věříme, že inteligence, bude-li jen probuzena k vyšší aktivitě, objeví fantastično v samém srdci skutečnosti. Fantastično, které nenabádá k úniku, ale naopak spíše k hlubokému přilnutí. Literáti a umělci se vydávají hledat fantastično mimo skutečnost, v oblacích, z nedostatku obrazotvornosti. A přinášejí si odtamtud jen vedlejší produkty. Fantastično je nutno jako ostatní vzácné látky dobývat z lůna země, ze skutečna. “Žádná duševní schopnost se nehrouží a neponořuje hlouběji než imaginace : je to velká potápěčka”. Fantastično se obvykle definuje jako znásilnění přírodních zákonů, jako objevení nemožného. Pro nás je to něco docela jiného. Fantastično je projevem přírodních zákonů, výsledkem kontaktu s realitou, kdy tato je vnímána přímo, a nikoli filtrem intelektuálního spánku, prostřednictvím zvyků, předsudků a konformismů. Moderní věda nás učí, že za prostým viditelnem je složité neviditelno.”
(výňatek z předmluvy knihy Jitro kouzelníků, jednoho z autorů, Louise Pauwelse)