“Mimo sebe můžeme spatřit pouze to, co máme v sobě.
Nepotkáme-li žádné bohy či bohyně, je to jen proto, že neskrýváme žádné
ve svých vlastních srdcích!
Je-li v tobě hloubka a hodnota, nalezneš hloubku i hodnotu v kominících i metařích, v pouličních holkách i jejich příživnících.
Skutečně nesmrtelný je pouze ten, komu všechny věci připadají nesmrtelnými.”
(Peter Altenberg)
Beltain
Datum: 30. dubna - 1. května
Další názvy: Rudemas, May Eve, Čarodějnice, Valpuržina noc, Valpurga, 1. máj
Beltain je jeden ze dvou nejdůležitějších svátků kola roku, jehož mýtický význam je velmi prostý. Ve své podstatě znamená oslavu všudepřítomné vitílní síly, která tepe v žilách tohoto světa - síly, která prostupuje vším a všemu dává život, která pohybuje se rychlostí větru a žhne silou neuhasitelného ohně; síly, která šumí jako voda ve všech věcech a která oživuje zemskou hmotu a žene ji vpřed po spirále evoluce. Je to ona síla, která je mužem i ženou, světlem i tmou. Tato síla je spojením protikladů a přitahuje je k sobě do čiré jednoty. Je to tato síla, která je podstatou sexuálních pudů a která vzniká spojením opačných pohlaví. Z tohoto důvodu se na Beltain oslavuje svatba Boha a Bohyně, kteří jsou od této chvíle spojeni a svázáni jeden s druhým. Zároveň je Beltain svátek plodnosti, neboť veškerá semena jsou zaseta a je třeba jejich plodnost podporovat všemi možnými způsoby. Jak jsme již řekli, Beltainu vládne sexuální princip, k jehož oslavě byly odedávna zapalovány veliké ohně. Je to jeden ze svátků, který přetrval nejdéle a jelikož byl nejhlouběji zakořeněn v myslích lidí, patří k těm, které jsou dodnes nejzřetelněji patrné ve folklóru.
Plodnost totiž byla pro naše předky principem, který určoval míru blahobytu, život i smrt. Z tohoto důvodu bylo jeho vykořenění pro křesťanskou církev velice obtížné. A jelikož se jednalo o svátek plodnosti a sexuality, nebylo jej možné ani dost dobře adaptovat do křesťanství, neboť v monoteistických náboženstvích pro sexualitu není s výjimkou různých zákazů a tabu příliš mnoho místa. Dnes je tento svátek spojen spíše s upalováním čarodějnic. Avšak pokud bychom se chtěli dopátrat jeho skutečného významu, měli bychom věnovat pozornost májkám, které dodnes v tomto čase zdobí český venkov. Překrásný falický tvar tohoto symbolu ční nad každou vsí jako opětovné potvrzení principu plodnosti a sexuality a nenechá nás na pochybách o tom, jak to s tím prvním májem vlastně kdysi dávno bylo.
“…Mějte trpělivost se vším, co ve vašem srdci ještě není vyřešené. Zkuste si zamilovat otázky SAMY O SOBĚ, oblíbit si zamčené pokoje a knihy v cizích jazycích. Odpovědi nehledejte. Dnes vám je nikdo nedá, protože jste si je neprožili. jde o to, všechno si prožít. Dnes si hlavně musíte PROŽÍT otázku. Potom snad jednoho vzdáleného dne postupně zjistíte - a možná si to ani nebudete uvědomovat - že prožíváte odpověď… “
Rainer Maria Rilke
“Já myslím, že se tomuto národu stalo něco, co je takřka nenapravitelné. To je jako v životě: Každej má v sobě nějakou příšernou situaci. Ať už je fyzická, nebo morální, nebo psychologická, ať se týká manželství, obchodu, lásky, umění, přátelství, každý se octne v situaci, kde musí udělat důležitý rozhodnutí, a buď to je dělá statečně, nebo nestatečně. Když udělá statečný rozhodnutí, tak zůstane člověkem a vyroste. Když udělá nestatečný rozhodnutí, tak se scvrkne a stane se mrzáčkem. A táhne se to a zůstane to. A je to pokřivený. A tohleto, ač jsem to už tehdy tušil, jsem si do štětky uvědomil, když jsem se po válce do Čech vrátil. Tady máte můj názor o roku 1938.”
(z rozhovoru s Jiřím Voskovcem, který vedl Pavel Tigrid - Svědectví. č 22, 1963)
Jsem kočka. Jako král i paria se vlním dějinami,
už dvanáct tisíc let jsem, plémě lidské, s vámi
já, bohyně hýčkaná, ctěná a všemi milovaná,
já Popelka, týraná, vražděná a proklínaná,
já v lásce k ruce tvé se, člověče, tulící,
já v strachu před zlobou bezpečí hledající,
já na křesle co ležím a každý mne má rád,
já bezdomovkyně, jež mívám často hlad,
já matka koťátek, jsou z rodu vznešeného,
já, potomky co rodím v chladu kouta temného,
já, která misku plnou mám a z ruky milující,
já, která občas myšku jím v packách se zmítající,
já, nad níž v nemoci lékař se vážně sklání,
já, jíž je souzeno v samotě umírání,
jsem tady, člověče, který přec se mnou žiješ,
i když mne nevidíš, z mé existence tyješ,
jsem tady, abych hlídala ti tvoje bydlo,
aby ti myšičky nezničily tvé jídlo,
jsem tady, kdykoli tě vidím, že máš žal,
potom ti zazpívám, abys mne k sobě vzal.
Jsem tady pro tebe, člověče, i když trápíš,
i když jen pro zábavu mne a moje děti lapíš,
já dějinami jdu a vždy jsem hrdě žila.
Vše, číms mně ublížil, to jsem ti odpustila,
ty pro mne jsi, já pro tebe, a tak se těš,
já miluji tě, člověče, no tak mne miluj též….
Marta Severová
(od mé přítelkyně Hanky)
